Rybova Česká vánoční

Z několika plzeňských nastudování proslulé české vánoční mše přeštického rodáka a rožmitálského pokrokového kantora Jakuba Jana Ryby jsme si poslechl 19. prosince provedení tohoto díla Plzeňským komorním orchestrem Domu kultury ROH za spolupráce s komorním sborem Česká píseň, a to v Divadle Kruh.

Zcela vyprodaná dvě představení dokládají, jak Rybovo, v naší hudební literatuře ojedinělé dílo, je milováno. Hovoří totiž k srdcím lidí tak bezprostředně a s takovým jazykovým půvabem, že je dnes zároveň učebnicí čisté a jaderné české řeči, která by se měla stát vzorem i našemu současnému rozhlasu a naší televizi. Právem proto toto dílo (z roku 1796) okouzluje děti i dospělé.

Nastudování Rybovy "Vánoční" se ujal zkušený dirigent a houslista František Drs se svým malým amatérským orchestrem a se sborem Česká píseň. I když bychom místy toužili po ještě čistším a intonačně dokonalejším zpracování, upoutal z kvarteta sólistů pěvců basbarytonista zasloužilý umělec Karel Křemenák především zvučným hlasem, příkladnou artikulací. Po jeho boku si sympaticky vedl mladý lyrický tenor ing. Josef Hruška (bylo na něm znát citlivé pedagogické vedení pedagožky L. Kotnauerové). Obě ženské sólové partie byly svěřeny zkušeným operním pěvkyním Karolině Hromádkové a Jaroslavě Zamrazilové. Dvě Rybovy Pastorely v jejich podání nevyzněly však příliš přesvědčivě.

Amatérský orchestr bohužel strádá nedostatkem smyčců, ale najděte dnes mezi mládeží dobrého houslistu, violistu nebo violoncellistu. Nikdo z nich se nechce učit řadu let - je to moc práce a malý výdělek! Sbor Česká píseň, který za vedení sbormistra Vimra patří k plzeňským špičkovým pěveckým souborům, by jistě přivítal větší počet mužských hlasů, ale kde je vzít, když dnes nikdo - s výjimkou laciných a výnosných šlágrů - nezpívá?

Ke všemu akustická situace v Divadle Kruh je taková, že tu muzikanti téměř neslyší jeden druhého. A to je věc, která by stála ze strany architektů za vysvětlení. Ale Rybova zdravě česká hudba i jadrný jazyk tu vítězí i nad svízelnou situací v nové plzeňské menší hudební síni. Opravdové varhany musily ovšem být, jak už to v Plzni ani jinak nejde, nahrazeny varhanami elektronickými.

Do úvodu večera byla vložena Pastorální symfonie D dur havlíčkobrodského rodáka Jana Václava Stamice, zakladatele proslulé "mannheimské školy" v polovině 18. století. Byla hrána s poctivou snahou, k získání plného, sytého zvuku bylo ovšem hráčů málo, a ani rozsazení (violoncello skryté za kontrabasy) nebylo zvlášť příznivé. Ale i tu se dirigentům smysl pro klasický styl ukázal v příznivém světle.

(šp)